Všechno to začalo velkým třeskem. Nebo tak to aspoň u mě doma vypadalo. Jako po výbuchu.

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem měla věci i všude po zemi a jenom vyhrabanou cestičku k posteli. Po stolech a skříňkách bylo několik vrstev čehosi. Když jsem chtěla něco udělat na stole, začala jsem věci hrnout dokud nezačaly padat z druhé strany jenom abych si udělala dvacet centimetrů místa. Nedalo se už uklidit, věci nebylo prostě kam dávat. Po jakékoliv snaze o úklid se vše vrátilo do původního stavu během pár dnů.

Co se v mládí naučíš…

U nás doma se nikdy moc neuklízelo a hlavně se nikdy nic nevyhazovalo. Všechno se muselo schovat, co kdyby se to někdy hodilo, škoda vyhodit. Takový obvyklý pozůstatek minulého režimu, kdy nešlo nic sehnat. Jenže už bylo po revoluci a skoro všechno sehnat šlo. Takže jsme to všechno poctivě nakupovali a skladovali, pro případ, že by to zas nebylo. Co se týká vyhazování, vytvořila jsem si velmi šetrné návyky. Je mi líto tzv. každého prdu. Jídlo se nevyhazuje, tašky schovávaj, oblečení se skladuje pro příští generace. Jenže ty generace nepřicházely a nové věci pořád přibývaly.

Pak jsem zjistila jednu osvobozující věc. Že ty svoje přebytky nemusím spotřebovat sama abych byla šetrná. Že by ty věci vlasně mohl využít někdo jiný. Jenže jsem pořád nevěděla, jak ty věci k jiným lidem dostat, takže to ještě nejaký ten pátek trvalo, než jsem se věcí konečně zbavila.

V roce 2018 jsem objevila charitativní obchod v Praze, kde přijímali darem kde co, a tak jsem poprvé v životě vypakovala balík věcí bez černého svědomí, že se něco vyhodí. Pak jsem objevila facebookovou skupinu Swap Prague a pronikla do tajů cirkulární ekonomiky velkoměsta. Zjistila jsem, že jde měnit kde co, ne jen oblečení. Že prodat se dají i drobnosti, ne jen auta, kola a skříně. Že existuje spousta charit, které ocení různorodé přebytky. Všechny svoje poznatky o tom, co a kde se dá v dnešní době udat, jsem sepsala do Ebooku „Jak se smysluplně zbavit věcí“, který si můžete stáhnout na mém webu a nakopnout svoji dráhu k méně věcem a více místu pro život.

Původně jsem se chtěla zbavit věcí proto, aby se mi lépe uklízelo. Došlo mi, že prach se líp utírá, když není na každé ploše hora věcí. Že pokud má každá věc svoje místo, není uklízení logická hádanka, ale jen manuální činnost. Jenže jak jsem se dostala do pohybu, změnilo se u mě postupně strašně moc věcí.

Nejdřív jsem zredukovala šatník. Chtěla jsem mít konečně nějaký „svůj“ styl a ne jen hromadu věcí a nic na sebe. Kromě spousty místa jsem si ušetřila taky spoustu rozhodování a vybírání toho, co si mám dnes obléct. A taky peníze, protože jsem už nemusela pořád něco kupovat.

Při práci ajťáka mě inspirovali kolegové, kteří měli na stole jen kafe a počítač a já jsem zjistila, že když kolem sebe nemám hromadu papírů, nádobí a pičičundiček, že to soustředění jde najednou nějak líp. Že věci, na které pořád koukám strhují moji pozornost a ubírají mi vnitřní klid. A tak jsem přešla na to, že nejen věci mají své místo, ale že se na to místo můžou ihned vrátit, když je nepoužívám. A že to místo nemusí být pořád na očích, protože trvá stejně dlouho vyndat tužku ze šuplíku jako vyndat ji z kelímku na stole.

Přestala jsem pořád něco hledat, což byla ještě před pár lety jedna z mých hlavních činností. To vážně ušetří člověku hodně času, když ví, co kde má. Taky jsem přestala skoro uklízet, protože když se všechno vrací na místo, tak se nikde nic nepovaluje. Ale pořád mě trápilo čištění. Strávit z každého víkendu den tím, že se šůruje, vysává, utírá, myje, vytírá? Vždyť to má být můj volný čas! A na jarní úklid jsem si vzala dovolenou? Fuj.

A pak jsem objevila „zónový úklid“. Všechny činnosti jsem si sepsala a rozdělila na malé kousky. Ty, které se dělají několikrát týdně i ty, které dělám třeba jen jednou za rok a všechno jsem si rozplánovala. Vychází to třeba na 15 minut denně. A to jsem zvládala každý den, i když jsem přišla třeba v deset. A navíc, jsem si z toho udělala dopaminovou odměnu, ten super pocit, když si můžu odškrtnout 4 povinnosti a vědět, že mám pro dnešek splněno, že jsem udělala vše, co jsem chtěla. Normálně mě začlo to uklízení bavit a tomu by nevěřil nikdo, kdo mě znal. Včetně mě.

Zní to absurdně, ale naučit se uklízet a mít uklizeno mi změnilo život. Kdysi jsem propagovala oblíbenou výmluvu, že „Inteligent zvládne chaos“, ale teď vím, kolik mi ten chaos ubíral síly, klidu i reálného času. Snažila jsem se nastínit kamarádkám, co se se mnou stalo, ale neuměla jsem to pořádně vysvětlit, a tak jsem jsem začala hledat zdroje, které by to lépe popsaly. Zjistila jsem, že jsem teda minimalistka a že to vlastně vůbec není o věcech. Že jde o nastavení, které ovlivňuje celý život a jde hrozně hluboko. K některým věcem jsem si už dospěla přirozeně a jiné jsem začala zkoušet až posléze, protože je dělali ostatní minimalisti. Otevřelo mi to cestu k vědomému životu a spoustě témat s tím souvisejících jako je meditace, regulace emocí, lepší vztahy, respektující rodičovství, svoboda, vystoupení z role oběti, vděčnost a možnost řídit si svůj život jak chci, být šťastná.

Přála bych všem lidem, aby takovýhle život taky zažili. A proto jsem založila tuhle stránku. Věřím, že je spousta lidí ve stejné situaci jako jsem byla já před pár lety. Že je pohltil postrevoluční konzumerismus a ubírá jim čas a peníze. Možná jim i dokonce brání v rozletu i když to ještě nevědí, jako tenkrát já. Pokud máte chuť se na tuhle cestu vydat, ráda budu váš průvodce, ukážu vám, kudy jsem šla já a společně najdeme i nejlepší cestu pro vás.