Děti mají přirozenou touhu dělat všechno, co děláme my, takže i pro nás nudné domácí práce. Dokud jim je nezhnusíme. Takže jde spíš o to, jak neodnaučit děti doma pomáhat.

Vycházím z vlastní zkušenosti, jak jsem se odnaučila pomáhat a taky z toho jak reaguje Malá, když jí kecám do práce. Jakmile jí začnu dávat moc instrukcí nebo jí opravovat, jasně poznám, že jsem přestřelila a zkazila jsem jí pokus. Podá mi nástroj a řekne „Maminka!“. V překladu „Tak si to udělej sama!“.

Je to hra

Pro dítě je to hra a jakákoli hra se dělá pro tu samotnou činnost, zábava je utírání, zametání, krájení… Ve hře nikdy nejde o ten výsledek, takže když my rodiče klademe důraz na výsledek, tak tím tu hru zrušíme. Hra skončila a dítě už to nezajímá.

Co si budeme povídat, ani nám není nijak příjemné, když nám někdo do něčeho pořád kafrá a radí. Jako příklad si přečtěte, jak reaguje můj táta na to, když mu chci pomoct. Předesílám, že jsem dospělá žena, která umí krájet a není to moje první polévka.

Chce pomoct nakrájet celer

Začínám krájet:
-„Ne ne ne, ty sis vzala špatnej nůž, já to dělám vždycky tímhle modrým“ (vloží mi do ruky modrej nůž) „Tady to drž.“
-„No ty kousky mohly bejt menší, já to dělám na 10 mm, teď to máš minimálně 11… no nevadí.“
-„Tak to uvidíme, jaká z těch velkejch kusů bude polívka.“
A než je nasype do vody, tak je stejně dokrájí na těch 10 mm.

Co si tak asi po tom myslím? „Jdi někam, udělej si to příště sám, proč po mně něco chceš, když jsem teda úplně neschopná?“

Když se to podá takhle v kontextu dvou dospělých je jasné, jak jsou takové „rady“ nepříjemné a kontraproduktivní. Vaše dítě možná krájet neumí a je to jeho první polévka, ale cítí se u nevyžádaných rad stejně opruzeně.

Jak dítěti neotrávit domácí práce?

V první řadě se musíte smířit s tím, že ze začátku nepůjde vůbec o pomoc, naopak vám to pravděpodobně ještě ztíží. Čím víckrát ale činnost vyzkouší, tím líp ji bude ovládat, proto je zásadní – neodradit ho v tom to zkoušet znovu a znovu. Jak na to?

1) Připravte mu nástroje a ukažte mu, jak se to dělá. Můžete mu k tomu samozřejmě přidat i detailní slovní popis, ale dítě ho pravděpodobně, obzvlášť u nové činnosti, úplně vyignoruje.
2) Nezasahujte mu do činnosti. Pokud někoho, případně něco, vyloženě neohrožuje, nekecejte mu do toho. Kousněte se do jazyka a nechte ho, ať si samo zkusí, co funguje a co ne. Když bude chtít pomoct, řekne si.
3) Dejte mu čas, asi to nebude žádná rychlovka.
4) Neopravujte to po něm. Pokud činnost dodělá, poděkujte za pomoc a přijměte ji tak jak je. Tak prostě jednou budete vařit každou bramboru jinak velkou, nebo na zrcadle zůstane šmouha.

Ono se to opravdu bude opakováním zlepšovat, i když to možná ze začátku nevypadá. Taky se nenaučíte běhat maratony tím, že vám jednou někdo řekne, jak se to dělá. Musíte trénovat. A někdo míň a jiný víc.

Zvěte děti k činnostem, když máte hodně času, nespěcháte a nepotřebujete to mít perfektní (třeba pro důležitou návštěvu). Nedočkavost a nervozita by to vám i dětem pěkně znepříjemnily. Zatímco dítě se učí domácí práce, vy se učíte trpělivosti a nehodnotící podpoře. Berte to jako společný trénink!