Zabíjí chválení vnitřní motivaci? Nebo vám to přijde jako kravina?

Možná jste na to už taky narazili a nevíte, co si o tom myslet.

Já jsem tohle taky dřív nedokázala pochopit, proč nebo jak nechválit. To mám teda skrývat radost, když se mi líbí, že něco dítě udělalo? Ignorovat ho, když mi ukáže obrázek? Nebo potit nějaké komplikované popisy, které se vyhýbají hodnocení?

Jedna maminka mi na to jednou napsala, že to raději bude autentická. Jenže ono to naopak právě o té autenticitě je! Jako vždycky jde právě o upřímnost a hlavně upřímnost k sobě, tedy rozlišení toho, zda si něco opravdu myslíme, nebo to říkáme jen zvyku.

Dítě vám podá kaštan a vy řeknete: Pěkný, děkuju! Ale je to fakt pěkný? No ne! Je to debilní kaštan a vy akorát přemýšlíte v čem se všude válel. Chválíme jako automatismus, bez zamyšlení z nás lítají hodnocení, že je něco moc hezké nebo někdo moc šikovný. Někdy vidím i matky říkat dětem, jak jsou šikovné, bez toho aby se na ně reálně podívaly.

A v tomhle podle mě tkví celý problém. Dítě chce náš zájem a místo toho dostane hodnocení. Nebo třeba ani nechce nic, jen si hraje a my mu do toho kecáme, jestli si hraje dobře.

Pokud mě něco, co dítě udělalo, dělá radost, tak mu to klidně řeknu. Řeknu, co MNĚ udělalo radost, nebo co se mi líbí. Pokud za mnou přijde nadšeně dítě, že se mu něco povedlo, ale mě by to třeba jinak bylo jedno, tak mu neříkám, že je šikulka. Je to jeho dobrý pocit a nepotřebuje validovat.

Dětskou radost můžeme sdílet i bez hodnocení toho, jestli ji má nebo nemá mít. Zeptat se „Máš z toho radost? Zvládl si to?“ A nebo se prostě jenom usmát. Někdy je nejvíc prostě neříkat vůbec nic. Jen tam být.

Že jde někdy nereagovat slovně bylo pro mě zásadní zjištění a je to vlastně tak jednoduché. Proč to neumíme a často tak plýtváme slovy? Konečně jsem pochopila, že mlčeti je fakt zlato.