Setkávám se převážně se dvěma nesprávnými představami o respektujícím rodičovství. První je od rodičů, kteří o něm nic nevědí, ale chtějí je praktikovat. Ti si myslí, že budou dítětem manipulovat a v podstatě dělat všechno, co znají z autoritativní výchovy, akorát, že u toho budou na dítě mluvit jemným hláskem místo řvaní.

Druhá představa je naopak od lidí, kteří o respektující výchově taky nic nevědí, ale jsou zásadně proti. Ti si myslí, že jde o to, že si dítě může dělat, co chce a takzvaně rodičům skákat po hlavě. Takže vlastně opět to, co znají z autoritativní výchovy jen s tím rozdílem, že navrch by mělo dítě.

Jenže v respektující výchově jde o to, že nikdo nemá pokaždé navrch. Je potřeba zjistit a vnímat potřeby všech a jednat tak, aby nikdo nebyl ten, na kom nezáleží. Ani dítě, ani rodič.

A to je v tom právě ta výzva, protože nejdřív se musíme naučit vnímat sami sebe. Vnímat, že je nám něco nepříjemné dřív, než to přesáhne únosnou mez a umět to pojmenovat nahlas. Zahodit předsudky, že emoce se nesmí cítit, a že říct si, co bych chtěla, je sobectví. Takzvaně najít ty svoje vlastní hranice.

A o tom je respektující výchova, umět poznat svoje hranice a obhájit si je a pomoct dítěti udělat totéž. Není to tak, že jeden bude dělat, to co chce ten druhý, ale tak, že oba budou dělat, to co chtějí oba. A možná to zní nereálně, ale řešení, které je přijatené pro všechny strany se dá vždy najít, jen to chce velkou dávku trpělivosti a času. Čas potřebný k takové dohodě se odvíjí od počtu stran a taky od toho, jak je která strana schopna svoje potřeby vyjádřit. Dobrá zpráva je, že to vyjadřování se dá jako všechno trénovat, aby šlo líp a líp. S každou další konverzací poznáte líp sebe i protistranu a postupně se naučíte, jak spolu žít, aby bylo všem dobře.

A proč to teda na některé děti nefunguje?

Protože respektující výchova není kouzlo, které vyslovíte a donutíte někoho udělat to, co chcete vy. Nemůže teda NA někoho fungovat. Musíte se naučit fungovat SPOLU a to se nestane přes noc. To je potřeba dlouho trénovat a velkou práci dá hlavně odnaučování se toho, co jste znali doteď.

A proč teda ty děti respektujících rodičů jim skáčou po hlavě a rodiče jsou nešťastní?

Může se stát, že rodič zkouší respektovat svoje dítě, protože mu to v dětství chybělo, ale zapomněl si přečíst základní mantru respektujícího rodičovstí a to „Respektovat a být respektován“. Pokud se z tohoto vzorce vyškrtne respekt k rodiči, tak to nemůže fungovat a nejde o respektující rodičovstí. Respekt k rodiči nevznikne sám z vesmíru, vznikne tak, že rodič sám začne respektovat sebe a hlídat si své hranice.

A když se tam furt mele o hranicích, proč děti respektujícíh rodičů žádné hranice neznají?

Protože hranice není přikázání vytesané do kamene, hranice je specifická pro určitou osobu, situaci a čas. To co vám připadá nepřípustné, někomu prostě nevadí. Ty osobní hranice jsou variabilní a často se nepřekrývají s tím, co je považováno za obecné hranice, v kterých se mají děti pohybovat.

Mě třeba nevadí, že si dítě skočí do kaluže, ale vadilo by mi, že pocáká mě. Nevadí mi, že se do té kaluže celé ponoří a vyrochní, když se můžeme jít domů převléct, ale vadilo by mi, kdyby se umazala cestou na nějakou naplánovanou akci, třeba návštěvu doktorky. Pohoršíme občas kolemjdoucí babku? Jasně. Ale mnohem častěji mi kolemjdoucí říkají, jak mám šťastné a usměvavé dítě a to je pro mě mnohem důležitější zpětná vazba. Měřákem toho, jestli jsem dobrá máma je, jestli mi je dobře a dětem je dobře. Nic víc, nic míň. A platí to i pro jakékoli jiné vztahy na kterých člověku záleží.